Můžeš spadnout, ale musíš vstát a hlavně se z toho nezbláznit!  

Zdravím všechny příznivce velkých svalů, všechny sportovce, všechny bodybuildery, bikini a fitness nadšence :-)  

Chtěl bych se s vámi podělit o mé zážitky ohledně autonehody v kombinaci s rekonvalescencí a tréninky, neboť jsem během posledních třináctii měsíců prodělal celkem 6 operací.

Úraz se mi stal vloni v září při autonehodě. Na hlavní cestě mi řidič taxi nedal přednost a vjel mi do dráhy, aniž by zastavil na stopce. Zlomil jsem si levou stehenní kost, kolenní kloub, hrudní kost a dva prsty. Bylo to na cestě z Dánska, kde jsem pracoval jako řezník a jel jako tradičně na víkend domů. V ten okamžik se mi změnil život díky jedinému lidskému selhání. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak je lidský život křehký a dotknutelný. První, co mě napadlo když jsem zjistil, že mám zlomenou nohu bylo, že nebudu moci dřepovat a pěkně dlouho cvičit nohy. Běžný člověk tyhle ztráty vnímá jinak, ale pro vrcholového sportovce je to něco jako když vezmete dítěti jeho oblíbenou hračku.

Dva měsíce v klidovém režimu mě opravdu ničily jak psychicky, tak fyzicky. To se samozřejmě podepsalo nejen na ztrátě svalové hmoty, ale i sebevědomí. Učit se chodit o berlích je pěkně únavná záležitost. Člověk při každém kroku díky strachu z pádu vynaloží mnohem více energie, jak zbytečně zapojuje všechny svaly. Můj cíl byl dostat se co nejdříve na vlastní nohy a začít opět cvičit. Všemu ale musela předcházet rehabilitace a cvičení poraněné nohy. Podstoupil jsem tedy původně dvoutýdenní rehabilitaci v Berouně, odkud jsem ale po pěti dnech odešel a léčbu ukončil. Měl jsem pocit, že si nohu mohu rozhybat sam a mnohem intenzivněji jak ve fitku, tak doma ve vaně, což se následně i potvrdilo.

První kroky do fitka byly doprovázeny smíšenými pocity. Hřál mne sice pocit a vůně té nenahraditelné atmosfery, ale na druhou stranu jakékoliv cviky na celé tělo mi byly tak trochu cizí. Připadalo mi, ze jsem ve fitku prvně, neměl jsem žádnou sílu, necítil žádné napumpování svalů a měl jsem na sobě hodně neaktivní svalové hmoty, kterou bylo třeba probudit a aktivovat. První tréninky byly opravdu zvláštní a trvalo pár týdnů, než jsem se dostal do těch správných pocitů, které člověka tolik naplňují štěstím. Nohy jsem začal cvičit prakticky současně, ale jen s přiměřenými zátěžemi a omezenými cviky jako jsou extenze, zákopy, legpress či dřepy s vlastní vahou. Výpady jsem nemohl dělat opravdu dlouho a vlastně i teď při nich cítím určitou bolest v oblasti zlomeniny, takže je doposud neprovádím, s výjimkou dopumpování bez zátěže.

Třebaže jsem se celkem rychle dostával zpět do formy, sílil jak v nohách tak ve vršku těla, přišla bohužel chvíle, která mě opět zastavila. Bylo to vytahování prvních šroubů. Samozřejmě, že tahle operace se už nedá s tou první srovnat, ale člověk je opět nucen být v klidové fázi, kdy zkrátka ztrácí svalovou hmotu a nabírá tuk. Je to proces, kterému se prostě nevyhnete. Po určité době jsem se snažil opět vrátit a najet na tréninky, ikdyž jsem věděl, že v dohledné době půjdu opět na operační stůl, aby mi vytáhli další šrouby. Vše se zase opakuje několikrát během roku, kdy vás v nemocnici postupně rozebírají a zbavují železa, kterým vám po nehodě zraněnou nohu vyztužili. Člověk v sobě musí mít silného ducha a vůli, aby se z toho vždy dokázal vyhrabat na vzduch a mohl dýchat. Je to jako když spadnete do díry a postupně se z ní hrabete ven. Ale když se dostane skoro do poloviny, tak opět spadnete téměř na dno. Tak se zkoušíte opět vyhrabat ven, ale následně, když jste zas o kousek výš, uklouznete a padáte zase dolů. Sbíráte veškerou poslední sílu a motivaci, abyste to zkoušeli pořád dokola tak dlouho, dokud se vám z té díry nepovede vylézt. Mně se to povedlo až teď, po více jak třinácti měsících, kdy jsem absolvoval poslední operaci a mám tedy nohu kompletně bez kovových doplňků. Ještě nejsem úplně nahoře, jelikož teď po poslední operaci, kdy mi vytahovali dva šrouby a nitrodřeňový trn, nesmím zase nějaký čas končetinu přetěžovat. Ale vidím už z díry ven a cítím, že se stačí vyhoupnout na povrch a pak mi nebude nic bránit jít si za svými sny dál a pokoušet se pokořit své již dosažené soutěžní výsledky.

K tomu, aby se člověk dokázal postavit zpět na vlastní nohy, potřebuje notnou dávku zarputilosti, vůle, disciplíny, nervů a odhodlání. Nesmí se bát  bolesti a nesmí si ze všeho dělat hlavu a vzdávat to. Musí mít jasný cíl a věřit, že zvládnout se dá vše,  ikdyž to bolí a okolnosti mu do karet zrovna nehrají. Určitě je skvělé mít doma super zázemí, lidičky co s vámi soucítí a podporují vás v době, kdy je vám nejhůře a vůbec netušíte co s vámi bude. Tohle všechno mám v podobě své milované manželky Martiny, kamarádů a přátel. Všichni tito lidé mi pomohli v situaci, kdy jsem vůbec nevěděl, jestli budu ještě někdy schopen cvičit tak jako dřív, natož pak soutěžit. Ano je to naprosto skvělé, když víte, že za vámi někdo stojí, fandí vám a drží palce, ať jste zase v pořádku a zpět v plné kondici. Tohle všechno by ale nešlo bez skvělých operačních zákroků odborníků v Karlovarské nemocnici, kterým také tímto moc děkuji a vážím si jejich skvělé práce. V neposlední řadě bych chtěl poděkovat člověku, který se o mě stará, co se sportovní stravy týče. Podporuje mě svými dokonalými doplňky výživy, díky kterým se moje rekonvalescence samozřejmě také urychluje a hlavně můj návrat na soutěžní pódia  bude tímto o mnoho jednodušší. Jeho firma VelkéSvaly.cz mne dotuje prvotřídními suplementy a proto je mi ctí být tváří této značky... díky, Martine!

Pokud bych měl napsat něco o svých plánech a cílech do budoucna, tak se bude vše odvíjet dle zdraví a samozřejmě finančních prostředků. V každém případě mám velké ambice, neboť jsem během posledního roku i za cenu výše zmíněného zranění a rekonvalescencí, dokázal nabrat nějaké to kilo svalové hmoty navíc. Velkou roli v tomto případě ale hraje fakt, že jsem díky autonehodě přestal pracovat jako řezník v Dánsku, kde jsem působil celkem 5 let. Těžká a fyzicky namáhavá práce mne brzdila v progresu. Dnes, když mohu hlavně svojí horní část plně zatěžovat, je to znát a výsledky jsou optimální.S nohama to už takový šlágr není, ale myslím, že je otázkou času než je budu moci opět plně zatěžovat a dosahovat i v těchto partiích adekvátních a nezbytných výsledků. Bez nich by se nemohl žádný soutěžní comeback uskutečnit.

Takže vzhůru k cílům a předsevzetím! No Pain, No Gain...... Michal Trykar